Jak jste se dostali ke kávě?
Martin: Já jsem se ke kávě dostal díky Jožkovi. Několik měsíců zpátky mi udělal V60 z Rwandy od Rebelbeanu, která mě úplně posadila na zadek. V tu chvíli jsem se chtěl o výběrovou kávu začít zajímat víc. Dělal jsem pak v Neustadtu, kde mi to ale úplně nesedlo, a tak když se začala rozjíždět tahle kavárna, šel jsem do toho.
Jožko: U mě je to delší příběh. Asi tři roky zpátky jsme spolu s přítelkyní začali objevovat kávu. Úplně na začátku byla Costa Coffee, i tím jsme si prošli. Dělali jsme si spolu první kávu z moka konvičky a z džezvy, hledali jsme na netu tutoriály jak na to, začali chodit do lepších kaváren…
Můj největší zlom, jako u Martina ta jeho V60, přišel, když jsem si v Ostravě dal v kavárně Bon Bon kávu od Doubleshotu. Do té doby jsem pil něco jako druhovlnovou kávu, fair tradovou a tak, a najednou se mi do ruky dostal Tam Dem. Jak jsem se napil, úplně se mi zastavil svět, to espresso bylo skvěle udělané. Tehdy jsem pochopil, co je třetí vlna.
Můj největší zlom, jako u Martina ta jeho V60, přišel, když jsem si v Ostravě dal v kavárně Bon Bon kávu od Doubleshotu. Do té doby jsem pil něco jako druhovlnovou kávu, fair tradovou a tak, a najednou se mi do ruky dostal Tam Dem. Jak jsem se napil, úplně se mi zastavil svět, to espresso bylo skvěle udělané. Tehdy jsem pochopil, co je třetí vlna.
V té době jsem skončil práci grafického designera a dostal jsem místo v Popradě v Groteska Art & Coffee, kde jsem dělal provozního. Měl jsem přehled o českých pražírnách a věděl, co je V60, vacuum pot, chemex…, tak jsem to tam zkoušel zavádět. Byl to těžký boj s jednoduchým slovenským národem. Vysvětlovat, že každá káva je jiná, že existují tisíce druhů, že záleží na profilech z různých pražíren. Můj sen bylo objevit nějakou slovenskou pražírnu, protože jsem na Slovensko pořád tahal české kávy. Říkal jsem si, že na Slovensku přece musí aspoň jedna dobrá být. Našel jsem na internetu Green Plantation (GP), ozval se jim a oni mi poslali kávu, která mi hodně chutnala. Díky tomu jsme s Peterem a Valerianem začali komunikovat.
Po roce jsme v Tatrách otevřeli vlastní koncept – G2 bike & coffee v Dolním Smokovci.
Po roce jsme v Tatrách otevřeli vlastní koncept – G2 bike & coffee v Dolním Smokovci.
Jak jsi přišel na koncept baristartu, spojení kávy a výtvarného umění?
J: Jeden večer jsem byl u kamaráda, bavili jsme se a já jsem kreslil. Celou dobu jsem kecal o
kávě a kreslil rychloskici. A v tu dobu to přišlo. Nápad na art&coffee challenge. Je to víceméně battle nebo souhra dvou lidí, kteří umí kreslit. Jeden z nich je ale zároveň barista. Já jsem celý život studovat umění, dělal street art a grafický design, ilustroval a pak jsem se dostal ke kávě. Tak jsme spojili moje know how z různých oblastí.
kávě a kreslil rychloskici. A v tu dobu to přišlo. Nápad na art&coffee challenge. Je to víceméně battle nebo souhra dvou lidí, kteří umí kreslit. Jeden z nich je ale zároveň barista. Já jsem celý život studovat umění, dělal street art a grafický design, ilustroval a pak jsem se dostal ke kávě. Tak jsme spojili moje know how z různých oblastí.
Princip je v tom, že za 120 minut času musíme oba namalovat obraz a když si někdo objedná kávu, zastaví se stopky a jdu mu ji udělat. Druhý účastník mezi tím každému člověku nakreslí malou ilustraci. Je to taková interaktivní dvouhodinová hra, abychom co nejrychleji dostali kvalitní kávu k lidem a přitom je to bavilo. Ze začátku mě sponzorovalo GP, od akce ve Vídni to celé sponzoruje Rebelbean.
Co děláte tady na konci světa?
J: No, já jsem byl poslední dva roky na konci světa v Tatrách. Nechci nějak hanit svůj národ, ale šel jsem strašně proti zdi. Cítil jsem, že plýtvám svým potenciálem, časem bych tam sám sebe zničil. Tak jsem se rozhodl z Tater odejít a teď jsem rád, že tu jsem.
Nechci si hrát na nějakého kávového fašistu, už mě to nebaví – chci dělat co nejkvalitnější kávu pro lidi. To je základ.
Nechci si hrát na nějakého kávového fašistu, už mě to nebaví – chci dělat co nejkvalitnější kávu pro lidi. To je základ.
To hecování, kdo dělá lepší kávu a kdo lepší latte art, a pomlouvání pražíren a lidí z branže mi přijde smutné. Měli bychom spolupracovat, aby káva byla všude nejlepší!
Kdysi jsem chodil po kavárnách, kde dělají speciality coffee a buzeroval jsem je za to, že je ta káva udělaná špatně. Ale uvědomil jsem si, že o kávě vlastně nic nevím. Čím víc se do toho ponoříš, tím víc zjišťuješ, kolik toho nevíš. Dokud si neprojdeš přes soutěže, nezúčastníš se milionu školení a nedostaneš se na plantáže, nemůžeš si říkat, že v kávovém světě něco znamenáš.
Kdysi jsem chodil po kavárnách, kde dělají speciality coffee a buzeroval jsem je za to, že je ta káva udělaná špatně. Ale uvědomil jsem si, že o kávě vlastně nic nevím. Čím víc se do toho ponoříš, tím víc zjišťuješ, kolik toho nevíš. Dokud si neprojdeš přes soutěže, nezúčastníš se milionu školení a nedostaneš se na plantáže, nemůžeš si říkat, že v kávovém světě něco znamenáš.
M: Ještě doplním, jak se sem Jožko dostal. To je taky docela vtipné. Pracovala tu se mnou jedna kamarádka, která se ale zamilovala do nějakého borce tady v kempu, opustila přítele a odjela v hipísácké dodávce pryč. A tak jsem zavolal Jožkovi, ať se přestane v Tatrách kopat do zadku, přijede do Prahy a jde tu dělat kávu se mnou. Tou dobou jsem se navíc poprvé dostal ke kávě z Five Elephant a úplně mě dostala. Rovnou jsem Patrikovi napsal, že bychom do Coffee Corner chtěli jejich kávu a on mi nejvíc otevřeně odpověděl, že je to u nás úplně super a kolik toho chceme. Jel jsem za ním pak do Berlína a viděl jsem, jaký je úplně boží člověk. Napražil jsem s ním tunu kávy, byl jsem jak v továrně na čokoládu od Willyho Wonky.
Jožko mi pak za týden fakt napsal, že ho to v Tatrách sere a jde do toho se mnou. Koupili jsme novou espresso mašinu z místa, odkud odešel, našli jsme společné bydlení a Jožko je tady.
J: Na Slovensku jsem dělal málo kávy. Měl jsem sen, že bych je chtěl sekat jednu po druhé. Najednou jsem přišel sem a vymlívali jsme kilo za kilem, bylo to asi 150–300 cappuccin denně. To pro mě bylo super.
Jožko mi pak za týden fakt napsal, že ho to v Tatrách sere a jde do toho se mnou. Koupili jsme novou espresso mašinu z místa, odkud odešel, našli jsme společné bydlení a Jožko je tady.
J: Na Slovensku jsem dělal málo kávy. Měl jsem sen, že bych je chtěl sekat jednu po druhé. Najednou jsem přišel sem a vymlívali jsme kilo za kilem, bylo to asi 150–300 cappuccin denně. To pro mě bylo super.
Velmi málo lidí si cenilo toho, co jsem v Tatrách dělal. A pak přijdeš někam, kde se snažíš uskromnit – necpeš lidem, že tohle je nejlepší káva, kterou můžou pít. Jen ji děláš. Ale ti lidi se díky tomu, že je ta káva opravdu dobrá, vracejí.
Čí to byl nápad, udělat netradiční kavárnu v kempu?
M: David s Barunkou se vrátili ze Srí Lanky a chtěli udělat kavárnu v tom tropickém chill-out stylu. Přišel jsem sem, když tu byla jenom podlaha – zrovna mi skončila škola a tak jsme se domluvili, že do toho půjdeme společně. Jel jsem pak na nějakou dobu pryč a ona sem vybrala Mamacoffee, protože dostala nějak za levno mlýnek a hrnky a tak, ale to nevadí, nějak se začít musí.
Vidím posun v tom, kde to začalo a kde jsme teď. Jak to tu vyrostlo! Když jsme začínali, lidi netušili, co je to aeropress. A mě hrozně potěšilo, že sem pak začali chodit kvůli tomu, aby si ho mohli dát. Hned na to jsem si koupil V60, pak jsem na narozeniny dostal syphon, pak mi přišel chemex, pak nový stroj, Five Elephant, nabíralo to jiné obrátky.
Lidi sem chodí kvůli tomu, že je to tu super. Nechápou, že v Praze může být kemp. Bára to chtěla udělat jako místo, které tě vytrhne z reality Prahy. Jsme no-stress zóna. No beer, no food. Ještě kdyby tu nebyly děti… (smích)
Vidím posun v tom, kde to začalo a kde jsme teď. Jak to tu vyrostlo! Když jsme začínali, lidi netušili, co je to aeropress. A mě hrozně potěšilo, že sem pak začali chodit kvůli tomu, aby si ho mohli dát. Hned na to jsem si koupil V60, pak jsem na narozeniny dostal syphon, pak mi přišel chemex, pak nový stroj, Five Elephant, nabíralo to jiné obrátky.
Lidi sem chodí kvůli tomu, že je to tu super. Nechápou, že v Praze může být kemp. Bára to chtěla udělat jako místo, které tě vytrhne z reality Prahy. Jsme no-stress zóna. No beer, no food. Ještě kdyby tu nebyly děti… (smích)
Chodí sem lidi z okolí, co nejdřív nevěděli, co je to aeropress, a pak sem přijde týpek na cold brew, kope jedno za druhým a odchází úplně zkávovaný. Nebo paní, ta byla vtipná, přišla a dala si cappuccino. Odešla. Přišla znovu, že si ho dá s sebou. A nedalo jí to, vrátila se, zůstala tu asi čtyři hodiny a dala si jich asi sedm, dokonce mezi tím snad i nějaké espresso, protože chtěla vědět, jak to chutná bez mlíčka. To je úplně super! Kdyby sem chodil každý takhle, tak jsme štěstím bez sebe.
Když jdeme do kavárny a řeknem si, že se s nikým nebudeme bavit, tak se stejně hned vyrojí lidi a říkají: „Hej, vy jste z Coffee Corner!“ Pak přijde majitel pražírny, stojí kolem nás pět lidí, máme v ruce espressa, chceme zaplatit, ale oni že ne… A pak odcházíme, v kapucích a ve velkých bundách, jsme jako magoři, ale nám se to líbí, že nebudeme v té kávové kultuře patřit do toho velkého světa, protože jsme úplně jiní. Nám to nevadí, my jsme tím poctění, že to můžeme dělat úplně jinak.
Jak se sem dostal Rebelbean?
M: Začalo to už tou Rwandou od Jožka. Říkal jsem, že je to nejlepší filtr na světě. Kluky jsem kdysi viděl na nějaké party v Brně, ale nejsem moc taková ta vtěrka, neměl jsem nutkání, že bych za nimi šel, když si jsem si s nimi zrovna neměl co říct. Pak jsme se ale potkali na Brutalu, a tam to bylo super.
Ale Rebelbean jsem sem chtěl už z toho důvodu, že ta Rwanda byla prostě nejlepší. Míšovi jsem dnes říkal, že mě mrzí, že nebereme třeba 30 kilo měsíčně. Je to jenom začátek, chci s nimi spolupracovat dál…
Ale Rebelbean jsem sem chtěl už z toho důvodu, že ta Rwanda byla prostě nejlepší. Míšovi jsem dnes říkal, že mě mrzí, že nebereme třeba 30 kilo měsíčně. Je to jenom začátek, chci s nimi spolupracovat dál…
J: Když jsem byl v Brně na Týdnu kávy s GP, tak už jsem nepil GP, ale vždycky jsem si doběhl na Rebela. Chlapi mi byli fakt sympatičtí, protože jsou skromní. Je to přesně to, čeho si cením na Jardovi Tučkovi. V těch lidech cítím pokoru, vášeň. Je to o lidskosti. Ta má největší podíl na tom, jak ta káva nakonec chutná.
Kluci mají navíc nejlepší název. Sedí mi to k mému life stylu, vymykáme se kávové kultuře. Jsme staří skejťáci… A to mě těší, že se v kávové kultuře pohybují fajn lidi.
Vím, že i kdybych skončil s kávou pracovat, tak si budu domů kupovat tu jejich, protože je mám rád. Je to srdcovka. První pražírna, která mě v Československu oslovila. V Československu! Cítím se jako Čechoslovák… A jejich přístup ke kávě je pro mě nejupřímnější, jaký jsem zažil. A cením si toho, že taková pražírna tu může být. Zaslouží si člověka, který bude s jejich kávou soutěžit na mistrovství světa a postoupí alespoň do první šestky.
Vím, že i kdybych skončil s kávou pracovat, tak si budu domů kupovat tu jejich, protože je mám rád. Je to srdcovka. První pražírna, která mě v Československu oslovila. V Československu! Cítím se jako Čechoslovák… A jejich přístup ke kávě je pro mě nejupřímnější, jaký jsem zažil. A cením si toho, že taková pražírna tu může být. Zaslouží si člověka, který bude s jejich kávou soutěžit na mistrovství světa a postoupí alespoň do první šestky.
//Matouš Vinš //
